Rúmí a řád Mevleví

Rúmí

Rúmí, celým jménem Džaláluddín Muhammad, se narodil roku 1207 a zemřel 17. prosince 1273. Jeho rodina pocházela z Balchu a mongolský postup je zahnal na západ. Usadil se v Konyi, tehdejším hlavním městě seldžuckého Rúmského sultanátu, z něhož pochází jméno Rúmí. Očekávalo se, že půjde ve stopách svého otce jako náboženský učenec a učitel. Jeho Masnaví je považováno za jeden z velkých básnických skvostů perštiny a jeho poezie se dnes čte po celém světě v mnoha překladech.

Šams a básně

V roce 1244 se Rúmí setkal s putujícím dervišem Šamsem z Tabrízu a toto setkání změnilo jeho život. Šams v roce 1248 zmizel a Rúmího žal se proměnil v proud lyrických básní v Dívánu Šamsa z Tabrízu. Rúmího životopisy mísí historii s legendou, proto badatelé ke starým zprávám přistupují obezřetně. Oblíbený příběh praví, že se poprvé začal otáčet, když uslyšel údery zlatníků na konyjském bazaru. Jiný názor tvrdí, že tanec víření se naučil od Šamsa. O původu sema se vyprávějí oba příběhy.

Řád vzniká v Konyi

Po Rúmího smrti založili jeho syn Sultan Veled a Husameddin Čelebi řád Mevleví a nad jeho hrobem dali v Konyi postavit mauzoleum. Hrobová komora byla dokončena roku 1274 pod kupolí pokrytou tyrkysovými dlaždicemi, jež je dodnes dominantou města. Řád přijal své jméno po Mevlanovi, titulu, jímž Turci Rúmího nazývají a který znamená náš mistr. V jeho čele tradičně stojí Čelebi, potomek Rúmího rodiny.

Lóže po celé říši

Za Osmanů se řád rozšířil po celé říši a v mnoha městech vznikly mevlevíjské lóže zvané mevlevihane. Galatská mevlevíjská lóže v Istanbulu, založená roku 1491 za vlády Bajezida II., je označována za nejstarší mevlevíjskou lóži ve městě. Má osmiboký obřadní sál s barokními prvky z 18. století. Pozdější sultáni řád podporovali a sultán Selim III. četl Masnaví a hrál na nej, jeho vláda je často nazývána zlatým věkem řádu.

Přečtěte si dále: Vysvětlení sema tančících dervišů

Výcvik a způsob života

UNESCO uvádí, že tanečníci kdysi absolvovali 1 001 dní odloučeného výcviku v lóžích, kde se prostřednictvím modlitby, duchovní hudby, poezie a tance učili etice, pravidel chování a víře. Po tomto výcviku zůstávali členy řádu, ale vraceli se ke své práci a rodinám. Vedle sema zahrnují praktiky řádu studium Koránu a Rumiho děl, meditaci a rozhovory vedené šejkem. Víření je jednou součástí rozsáhlejší disciplíny, což by měl dobrý úvod na představení jasně vysvětlit.

Rok 1925 a poté

V roce 1925 nová turecká republika uzavřela súfijské lóže a konyjská lóže se stala Muzeem Mevlâna, které bylo otevřeno v roce 1927. UNESCO zaznamenává, že toho roku byly uzavřeny všechny mevlevihane. Stát začal znovu povolovat veřejná představení v 50. letech 20. století a v 90. letech omezující opatření zmírnil. V desetiletích uzavření tradice přežila, ale z velké části spíše jako hudba než jako náboženské učení. Dnes jsou sema obřady v Turecku často prezentovány jako kulturní události a některé skupiny usilují o obnovení původního intimního charakteru.

Şeb-i Arûs

Nejvýznamnější každoroční sema je připomínka Rumiho smrti zvaná Şeb-i Arûs, což znamená svatební noc nebo noc sjednocení. Řád vnímá jeho smrt jako svatbu s Bohem. Připomínka probíhá několik dní v prosinci v Konyi a závěrečná noc připadá na výročí jeho smrti, 17. prosince. Putníci přijíždějí z mnoha zemí a akce má pro obřad zavedený systém vstupenek. To v istanbulském večeru neuvidíte, ale vysvětluje to, proč řád považuje prosinec za své těžiště.